Pondělí 8.00 – 12.00 a 13.00 – 17.00
Středa 8.00 – 12.00 a 13.00 – 17.00
Říčanyu Brna
Je květen 2007. Stojíme s vnučkou u okna, vnučce bude koncem měsíce května dvanáct roků a právě těch jejich dvanáct roků mě přivedlo k době jaká byla, když jsem já byla v tomto věku. Přivedl mě k tomu také pohled na pole a domy před námi. Začala jsem jí vyprávět, jaké to bylo v roce 1945, když se k nám blížila fronta.
Bydleli jsme u strýčka na nynější Brněnské ulici v domě č. 287, na pravé straně když se přijíždí od Ostrovačic. Mezi naším domem a dalšími na této ulici bylo kus pole a za domky byly jenom lány polí. U silnice byly dvě velké lípy, jedna menší a druhá velká, tu vyvrátila vichřice asi v r. 1954.
V měsíci dubnu jsme přestali chodit do školy a také rodiče již nechodili do práce, protože se v okolí již bojovalo. Protože v domech v ulici byly jen suterény, bylo potřeba zabezpečit tyto prostory (před okna suterénů se stavěly zábrany z dřevěné kulatiny, na ochranu před střelbou). Cenné věci se ukrývaly do skrýší v zemi, nebo se zazdívaly, protože se očekávalo, že dojde k ničení a rabování. Všichni jsme bydleli v těchto místnostech. Občas kolem projely německé tanky a střílely na Brno. Když jsme vyšli před dům, viděli jsme na silnici, která vedla od Rosic a Tetčic k Brnu, projíždět ruské tanky. Rusové se snažili dostat k Brnu od západu.
Po polovině dubna přišli od Ostrovačic první ruští vojáci (pěchota). Dostali se jen po náš dům, zakopali se v polích na Újezdě a snažili se dostat dále k vesnici, ale to se jim nedařilo, protože je Němci stále ostřelovali. Na menší lípě seděl v koruně německý voják, který střílel na všechno, co se pohnulo. Také za nynější ulicí Na Újezdě měli zakopané dělo a ostřelovali domy v naší ulici. My jsme byli celou dobu schováni v jedné místnosti. Byli tam strýc, tetička, jejich sedmiměsíční dcera, moji rodiče a já, a měli jsme tam i psa. Jednoho dne začal pes větřit a kňučet, tak s ním šel tatínek ven a když se vrátil, sdělil nám hroznou věc. Řekl strýcovi „Václave, my hoříme“. Vzali jsme si nejnutnější věci (měli jsme již připraveny ruksaky pro případ, že bychom museli utíkat) a odešli jsme k sousedům (Valešovým). Tam nás bylo v malé světničce tolik, že jsme pak odešli k dalším sousedům (Nováčkovým). Také u Nováčků začala hořet střecha, tak muži vyházeli z půdy slámu a oheň uhasili. Bylo to možné, protože vikýř byl ze strany od Ostrovačic, takže na ně nemohli Němci střílet. Situace se stále zhoršovala, nesmělo se vařit, aby nebyl vidět kouř z komína. Pro děti se vařilo jen na malém lihovém vařiči.
Rusové se nemohli dostat dál a tak jsme odešli do Ostrovačic, kde nás přijali Jelínkovi (na nynější ulici Kníničské). Nováčkovi vedli sebou i kozu, aby měli pro děti mléko. V Ostrovačicích jsme byli pár dnů. Muži chodili kopat na Šíp zákopy, paní Nováčková pomáhala v kuchyni pro všechny vařit, i pro vojáky. Tehdy nám Rusové řekli, jestli máme možnost odejít někam k Brnu, abychom odešli, že budou muset asi ustoupit, protože v Říčanech se Němci urputně brání. Později jsme se dozvěděli, že v lihovaru, který byl již osvobozen, zůstaly zásoby lihu a tím se ruští vojáci oslabili.
Odešli jsme z Ostrovačic do Troubska, kde měla tetička dva bratry. Šli jsme pěšky zmolou, všude byla slyšet střelba. Jak jsme došli na Kývalce mezi les, mohli jsme již jít po silnici. Když jsme došli do Troubska, vzala nás a Nováčkovy k sobě bydlet rodina pana Slavína Valeše. Měli u sebe ubytované i dva ruské velitele, kteří dojížděli na frontu. Bydleli jsme v místnosti ve dvoře, spali na slámě přikryté dekami a od vojáků jsme dostávali vojenský chleba (komisárek) a koňské maso. Protože jsme neměli žádné jiné potraviny ani nádobí, vypravili se pan Nováček, pan Valeš a tatínek v noci do Říčan a ráno přivezli na kotouči a trakaři nádobí a nějaké potraviny, co ještě doma našli.
Paní Nováčková prala na dvoře v neckách vojákům prádlo.
Strýc Václav s rodinou byli na druhém konci vesnice u pana Oldřicha Valeše. Naproti nám byla u Fialů rodina pana Vaverky (studňaře). Později jsme se dozvěděli, že hodně občanů z Říčan je ubytováno na Veselce. Všem těm lidem, kteří nám poskytli nezištně střechu nad hlavou, patří velké poděkování.
Jednoho dne přijel velitel z fronty v Říčanech a řekl nám, že se Němci urputně brání a proto budou muset vesnici srovnat se zemí… V noci nás vzbudila velká střelba. Když jsme vyšli ven, dozvěděli jsme se, že válka skončila. Němci podepsali kapitulaci. Hned druhý den ráno - 9.května - jsme se vypravili pěšky z Troubska domů.
Byl krásný, slunečný den a vůbec nám nevadilo, že musíme zdolat Popůvský kopec. Když jsme došli domů, byl to hrozný pohled. Náš dům vyhořelý a rozstřílený, ostatní domy rozstřílené. Když jsme přišli do vesnice, byl pohled ještě horší. Kostel bez věže, domy vyhořelé, rozstřílené, také tak hospodářská stavení. Pak teprve jsme se dozvídali, jak tuto dobu prožívali ostatní občané vesnice a kolik z nich přišlo o život.
Miluše Matušková, rozená Smejkalová (*1933), prožila dětství na ulici Brněnské. Vystudovala zdravotní školu a jako sestra působila na rosicku a invančicku.
